Leden 2017

Miluju svůj život.

30. ledna 2017 v 11:31 | Erin |  Diary
Čauko,
to, co jsem napsala do nadpisu.. je pravda. Vážně. Tohle není joke. Možná lepší by bylo napsat: "Miluju sebe, miluju to, co dělám, miluju svoje myšlení." Neberte to nějak špatně či povýšeně, ale opravdu. Jsem ráda, co se mi v životě stalo, a kde teď sem i přes to, že chci pořád stoupat. To je možná to hlavní. To, že mi je dobře, že vím, že chci, aby mi bylo ještě líp a právě toto mě dělá šťastnou. :)
Když se totiž podívám na rodinu, ale i na své přátele, spolužáky a lidi, se kterýma jsem někdy prohodila slovo, je mi trošku špatně. Nebo vlastně.. spíš je mi to líto, protože nemít nějaký cíl a žít jen tak.. bez ničeho, je prostě.. smutný. Jak jeden pán řekl.. je to osobní bankrot.

Jak jsem se k tomuto vlastně dostala? Už dlouho jsem snila o tom, jak budu mít po talentovkách a jak budu pracovat na sobě, ale jiným způsobem: víc DIY, kreslení, vaření, vycházet více do přírody, jóga, cvičení.. ale i učení cizích jazyků, které jsem kvůli klavíru hodně dávala stranou - přirozeně.

A zde to vše začalo. S novým rokem také přichází koupě nového diáře (alespoň pro mě) a já v papírnictví našla jeden vcelku levný (89,-) a zároveň denní. Diář je uzpůsoben pro normální pracující lidi, takže spoustu místa na kontakty, měsíční plánovač a dokonce i plánovač prázdnin. Po ěkným doplňkem je i mapa Evropy, vzhledem k mé vášni k cestování.
Na víkend jsem si do něj napsala všechny věci, které jsem chtěla stihnout a vzhledem k tomu, že jsem člověk, který když má práce nad hlavu, tak té práce zvládne ještě víc.. Všechny věci jsem stihla jen za sobotu a neodbyla jsem nic. Nehorázné mě to naplňuje a jsem strašně šťastná. Tolik lidí, kteří neví, co s tím časem a já jej takhle krásně využila. Jsem na sebe hrdá.

Jak se máte dnes vy? :)
Erin


Instead Of Ghosts

28. ledna 2017 v 11:45 | Erin |  Instead Of Ghosts
Čauko,
na starém blogu jsem měla několik "serií", které jsem psala na blog. No, a tohle jedna z nich aneb místa, kde jsou různé nadpřirozené bytosti. Na úvod bych jen chtěla vám chtěla sdělit, že nadpřirozeno miluji a dost na tom ujíždím.

Sanatorium Weverly Hills

Sanatorium Waverly Hills bylo otevřeno jako standardní nemocnice v roce 1910 a pobývalo v něm padesát tuberkulózních pacientů. Když se v Kentucky rozmohla tuberkulózní epidemie změnila se nemocnice v sanatorium, které poskytovalo útočiště sto čtyřiceti pacientům. Fungovalo až do roku 1961, kdy bylo zrušeno. Za dobu jeho fungování v něm zemřelo množství pacientů a dvě ošetřovatelky spáchaly sebevraždu. Je považováno za jedno z nejstrašidelnějších míst ve Spojených státech kvůli zjevení, která se zde objevují, záhadně zapínajícím se světlům, podivným zvukům a stínům míhajícím se na stěnách.

Budova sanatoria Waverly Hills škádlí už přes sto let lidskou fantazii. V místě, kde umírali pacienti nakažení tuberkulozou, totiž údajně straší. Vnitřní prostory se staly místem přenocování nejednoho dobrodruha a lovce duchů. Vesměs se shodují v tom, že prostředí je zde maximálně děsivé a že "něco cítili". Někteří jdou ještě dál a bez zardění servírují informace o tom jak se potkali s duchem. Pravdou je, že sama budova budí respekt a soudný člověk si dvakrát rozmyslí, jestli tu přespí ikdyž v duchy nevěří.

Budova byla postavena v Louisville v Kentucky roku 1910. V té době řádila v Americe epidemie tuberkulózy a to takovou silou, že mnohdy likvidovala i malá města. Proti tomuto onemocnění nebyl žádný lék. Sanatorium Waverly Hills bylo postaveno na izolovaném místě a navrženo speciálně jako zařízení pro boj s tuberkulózou a její výzkum. Nemocnice ovšem byla natolik přetížena, že se v roce 1924 byla přistavěna další část budovy. V roce 1926 už bylo sanatorium považováno za nejkvalitnější zařízení pro nemocné tuberkulózou. I přesto zde stovky pacientů zemřely.

Ve snaze najít co nejúčinnější lék proti nemoci zde byly údajně prováděny různé techniky a pokusy. Plíce nemocných byly při hledání léku údajně ozařovány ultrafialovým světlem, což mělo zabránit šíření bakterií. Mělo se za to, že čerstvý vzduch je pro boj s tuberkulózou nejúčinější, takže někteří pacienti byli vystavováni v zimní zahradě, nebo před obrovskými okny a to bez ohledu na to jaká byla zrovna sezóna. Další postupy byly ovšem daleko horší. Některým nemocným byly tlakem rozšiřovány plíce, nebo odstraňována žebra, aby plíce pobraly více kyslíku. O tom zda jsou tyto historky pravdivé se můžeme pouze dohadovat, jedna z oblíbených urban legends, která o sanatoriu koluje je ovšem postavena na pravdivém základu.
Pacienti do budovy vstupovali předními dveřmi, ale místnosti opouštěli v horším případě takzvaným tunelem smrti. Totiž aby nepřicházeli příliš do kontaktu s šílenou realitou (jednou z filozofií nemocnice bylo, že duševní zdraví pacientů je stejně důležité jako to fyzické), byl vybudován ve sklepě sanatoria tunel, který vedl až k dráze pod kopcem. Tudy se svážela těla pacientů, kteří nemoci podlehli.

V roce 1943 byla tuberkulóza díky novým léčivům takřka vymýcena, takže sanatorium se stalo nepotřebným. V roce 1961 bylo zavřeno, aby se z něj do roka stala ozdravná ubytovna pro seniory. Z důvodu zneužívání pacientů bylo zařízení kompletně uzavřeno v roce 1982.

Do roku 2001 se měnili majitelé budovy a přilehlých pozemků jako ponožky, zatímco majestátní komplex chátral a stal se útočištěm bezdomovců a feťáků. A také lovců duchů, nebo lidí, kteří sem prostě přišli nasbírat bobříky odvahy. A právě v tu dobu se začaly vyprávět historky o zjeveních, která tu někteří svědci měli.

Návštěvníci vyprávěli o tom jak v domě někdo křičel o pomoc, o bouchání dveří, světlech v oknech, nebo krocích v prázdné místnosti. Jedna z legend vypráví o tom, že se zde zjevuje muž v bílém plášti, viděn byl nejčastěji v kuchyni, přičemž se místnost, dlouhá léta opuštěná, zalila vůní vařeného jídla. Nejvíce pozornosti ale přitahuje páté patro budovy, kde byli umisťováni duševně nemocní pacienti s tuberkulózou. Právě tady se nachází místnost 502, která je předmětem mnoha pověstí a legend. Pokud sem jde jakýkoliv zvědavec za duchy, míří zpravidla sem.

V roce 1928 se údajně v tomto pokoji oběsila vrchní sestra, která byla v sociální tísni a práce s duševně nemocnými jí zrovna neulehčovala. V roce 1932 z okna stejného pokoje vyskočila další zdravotní sestra, ovšem dodnes je tématem spekulací zda ji někdo nevystrčil ven. To co návštěvníky nyní láká právě k tomuto pokoji je několik svědectví o podivných obrazcích, které se zjevují v okně, nebo hlasech, které se z místnosti údajně ozývají.


O tomto místě je natočeno spoustu filmů např. tunel smrti.

Věříte na duchy? Bojíte se rádi? Slyšeli ste o tomhle místě a chtěli byste ho navštívit?
Erin

Výsledek obrázku pro Waverly Hills Sanatorium
Výsledek obrázku pro Waverly Hills Sanatorium
Související obrázek
Výsledek obrázku pro Sanatorium Waverly Hills

Any questions?

28. ledna 2017 v 11:44 | Erin |  Blog
Máš otázku na blogerku Erin?
Chceš se o ní dozvědět víc?

Tak neváhej a napiš do komentářů.




Reklamy

28. ledna 2017 v 11:44 | Erin |  Blog
Čauko,
prostě, kdybyste potřebovali cokoli lajknout, dát někam hlas, nebo se podívat na váš blog a další tyhle vcelku otravný věci, nepište to prosím pod článku. Je hnusný, když napíšete román a první komentář, co tam uvidím je: "Dáš mi prosím hlas na blablablabla.blog.cz." nebo na jakoukoliv stránku..
Budu se sem koukat, no, jak prostě budu stíhat. Když na mailu uvidím komentář, každej den nebo jednou za měsíc. Tak kdyžtak sem :D děkuju :)
Erin

Chtěl by jsi rozhovor?

28. ledna 2017 v 11:44 | Erin |  Blog
Chceš, abych s tebou udělala rozhovor? Nebo abych jsi ty se mnou udělal rozhovor?
Tak napiš na mail tohoto blogu (silluety@seznam.cz) :)


Chceš článek na přání?

28. ledna 2017 v 11:44 | Erin |  Blog
Chtěl by jsi nějaký článek na přání? O něčem se víc dozvědět nebo jenom chceš slyšet nějaký mý kecy k nějakému tématu?
Stačí jenom když sem napíšeš do komentářů, co by to mělo být, a já se ti to co nejdřív pokusím splnit :)


Splněný sen - 16. 1. 2017

26. ledna 2017 v 15:14 | Erin |  Diary
Čauko,
zatím v každém článku jsem se zmiňovala o něčem jako konzervatoř. Tak jdu na to to shrnout.

I když sem zatím stále ještě malé pískle, za můj život se toho vcelku už hodně stalo (nepochybuji o vašich problémech a tak, ale.. chápete).

Menší vsuvka - Na to, abych vám tu popisovala věci, které jsem musela překonat, i když už jakoby bylo na mě "pozdě", bych potřebovala jiný článek, takže pokud by vás to zajímalo, budu ráda, když mi to sdělíte v komentáři. Já vím, stane se mi toho ještě spoustu, ale jeden úkol mého života jsem splnila.

Řeknu to prostě v rychlosti.. cvičila jsem, chodila na různý kurzy a podala přihlášku. 16. 1. 2017 byl ten osudný den, kdy jsem měla prokázat, co ve mně je a taky popřípadě co ve mně není. - ukázala jsem spíš, co ve mně není, ale tak.. nepředbíhejme.
Klasicky jsem tam dojela. Autobus měl sice zpoždění, ale to mně vůbec nevadilo, protože jsem měla spoustu času. V autobuse jsem si ještě četla skladatele, festivaly, italský názvosloví a výročí. Před zkouškama, které jsem měla v 10h, jsem byla trošku nervózní, ale vzhledem k tomu, že jsem den předtím viděla video Fattyho, kde povídal o tom, jak dostal maturitu, uklidňovala jsem se slovy: "Fatty to taky dal.". Jooo, já vím. Blbá maturita na blbé SŠ se nedokáže vyrovnat talentovkám na konzervatoři, ale na to jsem nechtěla myslet. Prostě dal to Fatty, dám to taky.
Zavolali moje jméno a já vešla do třídy. První šok? Učitelka mi řekla, že jich tam bude tak 3, 4.. omyl asi 8 kantorů tam bylo. Takže jsem se trošku zasmála v duchu, zasedla za klavír, v hlavě mi šrotovaly slova od mé učitelky, abych s ničím nespěchala a porozmýšlela o té skladbě. Všechno tohle jsem si v duchu říkala (+ Fatty to taky dal) a prostě hrála. Když se mi něco nepovedlo, nechala jsem to, jakože to tak má být - ikdyž nejsou blbý a ví to, že je to blbě, a hlavně jak mi učitelka stále říkala - protože su stresující se člověk, ale nehoráznej.., že nejsme stroje, každýmu se to stane. Můžu mít špatnej den nebo špatně rozehraná, prostě se to stává.
Moje pocity? Měla jsem tam chyby, takže nic moc.. ale vcelku dobrý. Zahrála bych to i líp, ale trošku nervozita.

Přišla na neméně oblíbenou, i když já nevěděla, jestli se mám bát nauky či klavíru, nauku. Jej. Tak zazpívat tóny zahraný, pohoda. Přenést tón do své hlasové polohy - pohoda. Určit interval - jeden byl špatně, nějak sem špatně poslouchala, ale malá sexta mi trochu problém dělala, to přiznávám. Zazpívat spodní tón - na druhej pokus, protože sem zazpívala hořejšek a zeptala se: "To byl ten vrchní, že?" a ten učitel: "No, jako jo, no." Hah. Zatleskat rytmus - jeden sem posrala. Zatleskat rytmus z listu - katastrofa. Ten učitel byl tak strašně hodnej na mě - protože jsme se už jednou viděli, ale já to prostě nedala. V komisi byla ještě jedna učitelka, které jsme se všichni báli. Přísná, jak si nikdo nedokážete ani představit. Ale za to naučí. Takže tato učitelka se tak jako pochechtávala a já věděla, že su prostě v háji. Tak že mi dá ještě jeden. Ten nejlehčí, který by i školkáčci, kteří by znali noty, zatleskali. - samozřejmě již zmiňovaná učitelka, ať mi dají nějakej těžší. A slečna Erin? Ani za boha. Tak říkám, že zatleskám ten rytmus, co ta učitelka. Zas nic. Prostě sem nemohla, byla sem strašně vyklepaná, hlavně sem věděla, že sem tohle v životě nedělala a prostě mi to nepůjde. Hlavně stačí si to říct a přesvědčíte sami sebe, že to neumíte, i když byste to dali. No a věc která se stala, byla ta, - to o mně ještě nevíte a možná vás trošku tak jako.. no.., no jednoduše to bylo to, že jsem uronila slzičku. Dobře, nejen jednu. Prostě sem nemohla. Naštěstí už jsme přetahovali, takže jsem už nic dělat nemusela. Ptali se ještě na to, že jsem dřív hrála na cello, ale to už je nepodstatný.. Každopádně moje druhá polovička, resp. moje druhá osobnost, se opět projevila. Ale v tom rytmusu jsem opravdu špatná.

Učitelka moje samozřejmě co se stalo, tak jsem jí to povídala a ona, že by to snad měla být v pohodě a když jsem zahrála vcelku dobře, tak že by mě měli vzít. Takže jsme trošku povídaly a ona nakonec řekla, že mě zve na zákusek a na kafe, že si to zasloužím, takže jsme si povídaly jak o ní, tak i o mně a bylo to takový krásný zakončení dne. (bylo 12h když jsem odcházela, ale to se nepočítá)

A jak to nakonec dopadlo? Samozřejmě, že mě vzali. SIce čekám na pořadí, ale dostala jsem 22,87 bodů z cca 25. Budu asi kolem 40. místa, ale berou 50, takže su v pohodě.
Co bych do budoucna sobě přála je asi to, abych už přestala brečet. Resp. abych svoji druhou osobnost trošku hodila do klidu. Nemůž říct, že ji nemám ráda, protože ona miluje klavír, klasickou a romantickou hudbu, divadla a prostě tak, ale tady tato citlivost, reps. ubrečenost se mi nelíbí. Zase nemůžu říct, že se to nelepší, ale na talentovkách sem se teda zase vyznamenala. Budu jenom doufat, že už se to nikdy nestane a že na to zapomenou. Co nejdřív! :D

Jaký je váš sen/cíl?
Erin


Největší zážitek mého života - 22.1. 2017

24. ledna 2017 v 12:45 | Erin |  Diary
Čauko,
jedním z mých největších snů bylo potkat moji vysněnou kapelu Green Day. Rok šel za rokem a najednou, hle! Green Day mají nové CD a za chvíli byl i oznámen koncert v Praze.
Musím říct, že sehnat lístky bylo peklo.. naštěstí jsem měla obrovitánské štěstí a na stránkách byly poslední dva lístky před podium. Takže sem hned raplila, ale pohoda, lístky byli moje. - takže je to taky taková vtipná vzpomínka. :DD


Před týdnem (16.1) jsem dělala zkoušky na konzervatoř a musím říct, že jsem byla strašně vyřízená, takže za pár dní být na nějakém koncertě? Vůbec se mi nechtělo. Jako jo, Greeni, super, ale poskakovat, "zpívat" s něma songy a pořvávat.. Na to chuť vážně nebyla. Pravděpodobně to bylo kvůli zkouškám, počasím a taky i tím, že jsem byla vcelku odříznutá od světa. Domluvila jsem se tedy s bývalým a byla jsem u něj od soboty. Mezitím jsem se trošku "zregenerovala" a lepší nálada se hned dostavila. Na hlaváku v Praze jsme vyzvedli kamoše, který to sám rozjel na tribuně, a jeli sme.
Čas čekáním u dveří jsme si krátili vtipama a vzpomínkama. Udeřilo 18h a všichni jsme začali řvát, že už konečně otevřeli dveře. Následovalo několik "vln" a rvanice o první místa. Trošku psycho, ale byla sranda. Potom sme s bývalým popoběhli a poté už jen vyčkávali na začátek předkapely. - the Interrupters. Sice je to ska-punk, což moc neposlouchám, ale bylo to super. Bohužel sem u sebe měla kabát a ten se držel dost na nic, takže jsem předčasně odešla a potkala jsem tam jednu slečnu - Sašu, což byla, jak sem se pak dozvěděla, slečna taky z Brna. Bohužel sem si blbec nevzala peníze, a tak mi to zaplatila. Já na oplátku na ni počkala a slíbila, že jestli se ještě uvidíme, tak ju zvu na panáka. A když se nepotkáme, mám pozvat někoho jinýho.


Pak už sem se jenom rozplývala nad klukama a užívala si to. Občas sem něco natočila a nafotila, ale snažila jsem se užívat si koncert naplno. Sice su na uši dost háklivá, ale tohle stálo fakt za to. Musím taky dodat, že jsem pravděpodobně asi hodinu stála vedle jedné blogerky - už vlastně "neblogerky", takže to bylo vtipný, ale nechtěla sem nás obě rušit při tak výjimečné situaci. Bohužel se mi pak po koncertě vytratila - tak sem jí alespoň napsala.
Ráno jsem o 6 vyjela z Brna a v 10h sem dorazila do školy.

A to by bylo tak z mého výletu bylo vše. Jednoduše sem si ho užila a stále nemůžu uvěřit, že jsem byla takhle blízko a že jsem tam vůbec bya a mohla Greey vidět. Který byl váš první větší koncert?
Erin


Tak takhle to začíná..

21. ledna 2017 v 11:04 | Erin |  Výplavy z mého mozku
Čauko,
víte, vracela jsem se k blogu plná šťastná toho, jak zase budu moci vidět blogy ostatních, jejich články a oni mi zase budou komentovat články moje a reagovat.. Zdá se mi to, nebo ne? Když jsem šla na starý blog, tak jsem zjistila, že všichni (až na jednu) jsou neaktivní.. Je to tím, že jsem odešla já? - haha, ego.. Je mi z toho trošku špatně.. je to jako kdybych ztratila všechny své kamarády a zůstala jsem sama.. Opravdu jsem demotivovaná a neschopná cokoliv dělat.


Je to jako kdybych se odstěhovala, poté přijela zpět a všichni moji kamarádi byli mrtví.. omlouvám se, ale opravdu mě to bolí u srdce.
Na blogu to avšak zkusím a uvidíme.. byla bych neskutečně ráda, kdybych poznala nové tváře.

Erin



Několik faktů o mně

19. ledna 2017 v 15:12 | Erin |  Diary
Čauko,
já vím, minule jsem psala, že další článek bude trošku ze života - tenhle je vlastně taky, ale říkala jsem si, že tu určitě budu mít spoustu (a nebo ne) nových "čtenářu" (blogerů), se kterými se ještě neznám, tak by bylo vcelku super, kdybychom se jakoby takhle "seznámili" repektivě, že byste mi mohli v dalších článcích lépe pochopit a tak.. No, a proto tu pro vás mám přichystáno několik faktů o mně, mé osobnosti, mém smýšlení, mých názorů a trošku i něco z mého života.